Geologická stezka zajímavostí G 015.
Sponzorem stezky je (třeba právě Vy)
Patronem stezky je (viz soutěž)
Hledáme sponzora této stezky, viz odkaz zde nahoře.
Bezpečnostní a další důležité informace o tomto webu.
Na této "Geostezce" najdete minerály, různé "kameny", skály a vše, co s mineralogií a geologií souvisí, všelijaké zajímavosti + posvátná a mystická místa, trošku ezoteriky, atd.
Jantar, anýbrž "ambra"
Jantar ve skutečnosti "kámen" není, protože se jedná o beztvarou (amorfní) zkamenělinu (jde o fosilní směs pryskyřic z třetihorních jehličnatých stromů), která tvoří nepravidelná zrna, kapky, valounky, od hmotnosti jen pár gramů, až vzácně po hlízy skoro deset kilogramů těžké. Pro český výraz jantar se předpokládá litevský původ, ze slova "gintaras".
Mineralogům je znám také druhý výraz pro jantar, a to sukcinit. Toto pojmenování prý má základ v tom, že jantar nejvíce vyprodukovaly pravěké jehličnany, které měly vysokou produkci vonných pryskyřic, tzv. sukcinózu. Podobných organických substancí, jako je jantar, je totiž vícero a odlišují se právě podle obsahu kyseliny jantarové, kdy jantar jí má její největší obsah, od 3 do 8%.
Kyselina jantarová? Co to je? Nejsou ty jantary nakonec jedovaté a zdraví škodlivé? Asi tak. Každý správný jantar obsahuje kyselinu jantarovou, nebo to není jantar, protože tato kyselina ve všech ostatních druzích pryskyřic není obsažena, nebo jen v minimálním množství, jak již bylo uvedeno...
Pro nás Čechy je potěšující, že tuto kyselinu při svých pokusech objevil světoznámý jáchymovský lékař a mineralog Georgius Agricola (1494-1555). Nověji bylo dále zjištěno, že kyselinu jantarovou ale obsahují jen jantary zvětralé, ty nezvětralé, čerstvé vydolované, ji neobsahují. Hmmm, zvláštní...
Pokud jde o to ohrožení zdraví, tak je tomu dokonce naopak - ta kyselina prý je našemu zdraví dokonce prospěšná, až nezbytná a někteří odborníci ji doporučují tělu dodávat ve formě potravinových doplňků. To je sice velice chvályhodné, ovšem nikdo z těch odborníků již neradí, kde vzít peníze, které za takové preparáty jsou požadovány.
Mineralogická varianta názvu, sukcinit, je odvozena z toho, že hlavním "dodavatelem" této pryskyřice byly jehličnaté stromy rodu Pinus (např. Pinus Succinifera), nebo také rodu Agathie.
Ve spojitosti s jantarem se lze také setkat s výrazem semín, což by mohl být staročeský novotvar některého z národních buditelů, vycházející buď z latinského pojmenování jantaru (succinum), nebo třeba podle názvu původního bohatého naleziště jantaru, bývalého poloostrova Sambie, sev. od dolního toku Pregoly, sev. od Kaliningradu. Jantar, který obsahuje velké množství vzduchových bublinek a je skoro bílý, je nazýván kostní jantar.
Tento výraz byl použit v prvním českém Lapidáři a v pozdější literatuře, zejména té socialistické, se o něm moc nepíše, asi hlavně proto, že Lapidář popisuje "kameny" pouze po stránce ezoterické, což se do pojetí socialistické ideologie moc nehodilo a uvádět ho v seznamu použité literatury proto asi nebylo vhodné...
Jantar je znám už několik tisíc let. Jeho malá tvrdost (2 až 2,5 podle Mohse) a tím také jeho snadné opracovávání ho již zkraje předurčilo k výrobě ozdob a šperků, ačkoliv malá tvrdost naopak pro výrobu šperků nijak moc vhodná není, jsou náchylné na otěr a jejich lesk záhy mizí. Navíc je velmi křehký... Proč tedy byla tato surovina již od pradávných dob tak vysoko ceněná?
Pro zájemce, zde je Mohsova stupnice tvrdosti
Z paleolitu pocházejí jantarové náhrdelníky, figurky lidí a koní... Neolitická pohřebiště ukrývala jantarové hračky, jako jsou kuličky, panenky... Do hrobů střední a severní Evropy již na počátku 2. tisíciletí před n.l. byly ukládány jantarové náhrdelníky... V sarkofázích egyptských, mykénských a krétských panovníků byly nalezeny jantarové předměty nesmírné umělecké ceny...
V Evropě, za doby měděné a bronzové, prý byl jantar pokládán přímo za její symbol, jako je jadeit pro Čínu, ve středověku prý byla jeho cena vyšší, než cena zlata a také v současné době některé "zaručené zprávy" hovoří o možnosti investovat do jantarových šperků, jejichž hodnota prý trvale stoupá... Alespoň to povídala jedna paní...
Hodnotu jantaru vyjadřoval i fakt, že přes Moravu vedla obchodní "jantarová stezka", která vedla z oblasti jihovýchodního pobřeží Baltského moře, zejména od ruského Kaliningradu (dříve Königsbergu), přes Litvu, Lotyšsko, Estonsko a přes polskou Odru a Vislu, Moravskou bránu, Bečvu, povodí Moravy, maďarský Sopron, slovinskou Lublaň až do obchodního přístavu Aquileie v severovýchodní Itálii, na pobřeží Jaderského moře a tím i do celé Římské říše.
Postavení jantaru ve starověkém Římě naznačuje výrok jednoho z přátel císaře Nera, který prý v r. 60 n.l. prohlásil, že otroka by pořídil levněji, než kousek jantaru.
Co si o těch matných, pryskyřičně lesklých, žlutých, zlatavých, ale i zcela rudých, průzračných, bělavých, mramorových, kávových, ale také modravých, zelenkavých či černých "kamíncích" vůbec lidé zpočátku mysleli? Podezřelá musela být už jen jejich lehkost (hustota 1 - 1,2 g/cm3) a křehkost, a co teprve, když po zapálení začaly hořet...
Ti, co se drželi více při zemi, např. mysleli, že jde o výměšky neznámých mořských zvířat, nebo snad o zkamenělý včelí med, nebo utuhlý skalní olej a tak podobně. Starověcí Řekové to prý ale viděli zcela jinak, podle nich šlo o ztuhlé slzy dcery boha slunce Hélia, prolévané pro jejího bratra Faéthona, případně o sluneční paprsky, utuhlé ve studené mořské vodě - odsud název sluneční kámen, neboli "elektron"...
... což jim ale nebránilo v tom, že již v 6. století před naším letopočtem přišli právě Řekové na to, že jantar po tření suchou vlněnou látkou začne přitahovat jemné nitky a částice popela, či prachu. Však také pojmenování "elektřina" (tzv. statická) právě pochází od řeckého názvu jantaru "elektron".
Tření ebonitové tyče liščím ohonem a k čemu to vede je známá věc, ale víte, že jantar je též vynikající izolátor, z úlomků se lisují např. izolační desky, ale používá se také pro výrobu léčiv, inkoustů a některých nátěrových a plastických hmot? Lak z jantaru se dá použít jako antikorozní nátěr. Tím, že jantar je chemicky inertní, tak se z něho mohou vyrábět také nádoby pro různé kyseliny, jakož i některé lékařské preparáty. Jo a ošetření semen roztokem kyseliny jantarové prý podstatně zvyšuje úrodu.
Víte také, co to je Thaletova věta? Určitě jste o ni alespoň něco slyšeli, to, že ji formuloval jeden z prvních starořeckých učenců a filozofů, Thalés z Mílétu, to ovšem asi ví jen ti největší šprti... Připisuje se mu třeba, že na základě stínu Země, vrhaného na Měsíc, zjistil kulatost Země, byl to právě on, kdo se první zmínil o elektřině, vznikající třením jantaru. Známý je také jeho výrok o magnetismu (že "magnetovec má duši"). To jsem ale maličko odběhl...
A nyní přijde malý historický rozpor v dostupných podkladech: již Gaius Plinius (23-79 n.l.), známý také jako Plinius Starší, popsal jeho rostlinný původ, že vlastně jde o fosilizovanou pryskyřici jehličnatých stromů...
... načež jasno do celé věci (prý) vnesl teprve ruský vědec Lomonosov, který v r. 1757 zjistil, že prý se jedná o pryskyřici pravěkých jehličnanů, které se ve třetihorách rozprostíraly všude po pobřeží Baltského i Severního moře (a táhly se hluboko do vnitrozemí) a jejich stáří odhadl na 40 až 50 miliónů let.
Nějak mi to spolu nesedí... ☺ Já bych to nijak neřešil, známe socialistické kronikáře jako své boty, co?
Jantar má neocenitelnou hodnotu zejména pro vědce, protože do osidel pryskyřice, stékající z kmenů stromů, se dostal různý hmyz, části vegetace apod., což v současné době zajišťuje spoustu vědeckého materiálu, ale v jantaru zůstaly také vzduchové bubliny a také z nich jsou vědci schopni "přečíst" zajímavé informace...
Dole na obrázku je v jantaru zalitý nějaký komár - k tomu ale jednu poznámku: ve vetšině případů se ale nejedná již o hmyz jako takový, ale pouze uhlíkem ohraničený prázdný prostor, kde dříve nějaký hmyz byl, který sice umožňuje lepší možnosti zkoumání, než pouhý nevýrazný plochý otisk v nějaké břidlici, ale má to svoje hranice.
Jantar se získává třemi způsoby: bagrováním povrchových třetihorních uloženin, v tzv. modré hlíně, v podzemních dolech a v malém množství i sběrem vyplavených kousků na mořských plážích. Pro Evropu zřejmě bylo nejdůležitějším zdrojem jantaru pobřeží Baltského moře v Polsku a trošku i v Německu, kde se mu říká bernstein, podle staroněmeckého slova börnen, neboli hořet. Překlad tedy zní hořlavý kámen a jantar po zapálení opravdu hoří.
Velké množství jantaru se nachází v oblasti ruského Kaliningradu, ale dlouho to byl tzv. "zakrytyj gorod", kam dříve běžný smrtelník neměl šanci se dostat. Dále je i na Sibiři, v Dolním Sasku, na Ukrajině (Kyjev), v Rumunsku (kde se jmenuje rumanit (rumenit), smaragdově zelený až fialový simetit na Sicílii, ve Švédsku, ve Velké Británii, v Barmě (název burmit), velké hlízy čirého šperkařského jantaru pocházejí z Dominikánské republiky, temně rudé z Mexika, název ambrit se prý používá i v USA, Mexiku, Argentině...
Turisty a cestovatele, které láká Litva, bych chtěl upozornit, že na poloostrově, zvaném Kurská kosa, se nalézá město Palanga, ve kterém bylo otevřeno, v paláci Tiškevičiusů z 19. století, Muzeum jantaru. A na Kurské kose si také můžete na plážích jantar rovnou nasbírat...
Stejně přesvědčivě zní i častý údaj o tom, že toto muzeum se nalézá v obci Nida ☺. Tak už lidi s tím kopírováním jeden od druhého neblbněte ☺. V Nidě prý je tzv. Jantarová galerie s malou "jantarovou" zahradou...
Další Muzeum jantaru pak je k mání např. v ruském městě Kaliningrad, v polském městě Gdaňsk (jantar = polsky bursztyn, ve zdejším muzeu mají vzácnost, v jantaru zalitou ještěrku), muzeem se pyšní i dánská Kodaň, kde se specializovali na hmyz a rostliny v jantaru uvězněné, případně, pro snoby, by jedno muzeum bylo v Puerto Plata (Dominikánská republika), kde mají jednu raritu, modrý jantar, jehož zabarvení způsobuje uvnitř uvězněný sopečný popel a další muzeum je třeba v mexickém městě San Cristobal.
U nás je během starších čtvrtohor ledovcem zavlečený baltský jantar tu a tam k nalezení např. v sedimentech na Jizerské louce a na Ostravsku (Ostrava, Petřvald, Karviná, Český Těšín, Frýdek), tyto pryskyřice se nalézají také v křídě v okolí Moravské Třebové a Boskovic, jakož i v uhlí u Skutče atd.
Uhlí (a může jít o uhlí i velmi nekvalitní), je častým společníkem různých pryskyřic, protože ty se právě v okolních jílovcích často nacházejí, ovšem křídového stáří, bývají různého složení a barev, od bělavě žlutých přes oranžové až hnědé, od zakalených po průhledné, kterým jsou často dávána i samostatná jména:
- valchovit - podle naleziště Valchova
- duxit - poprvně popsaný od Duchcova, dále v Bílině, Mostu a Záluží
- neudorfit - podle Nové Vsi (německy Neudorf)
- muckit - z Nové Vsi u Mor. Třebové, z okolí Skutíčka, Vlašimi, Hřebců, Obory apod.
- retinit - v Novém Kostele u Chebu + pyroretinit v Byňově a Zálezlech
- trinkerit
- mellit - v uhlí u Bíliny, Korozluk, Lužice a Merboltic
- amberit (též ambrit) - (z arabštiny) je žlutošedá fosilní pryskyřice připomínající jantar, bez obsahu kyseliny jantarové
Kopál je také fosilní pryskyřice, podobně, jako jantar, pochází z Barmy, Střední Ameriky, Mexika, či Nového Zélandu, kde je původcem klovatina tropické dřeviny, zvané kopal (copal), případně kauri gum (na N. Zélandě, kde slouží pro výrobu šperků). Na rozdíl od Jantaru je ale kopál mnohem mladší, řádově jen tisíce let.
Pryskyřice valchovit z Valchova je na následujícím obrázku, duxit z Bíliny je na obrázku pod ním:
Existuje pojem rekonstruovaný jantar, což je umělá pryskyřice, nebo úlomky jantaru, se kterými jsou uměle prováděna určitá "kouzla". K tomu stačí jen vhodná teplota (bod tání jantaru je 287°C, přičemž od r. 1881 se začaly malé kousky přírodního jantaru lisovat při teplotě kolem 200°C a začal se vyrábět tzv. ambroid.
Při této teplotě totiž jantar měkne a stává se plastickým. Takto rekonstruovaný jantar se bohužel mnohdy dost špatně rozeznává od toho přírodního. Je-li např. ve tvaru delfína a s poutkem na zavěšení, jako dole na obrázku, pozná se to snadno.
V povídání o jantaru samozřejmě nesmí scházet pojem "jantarová komnata", neboli "Bernsteinzimmer", která se za druhé světové války ztratila z Petrohradu. Jednalo se o zcela mimořádný umělecký a historický skvost, jak o tom svědčí její rekonstruovaná dvojnice, ovšem, co k tomu říci? Přátelé, objevena dosud nebyla, a tak stále máte šanci...
Nyní si třeba přečtěte, co o jantaru píše wikipedia. Proč to opisovat...
Informace z této encyklopedie by podle mého ale mohla přinést jistou nepřesnost:
Odrůdou jantaru prý je černý jantar z Rumunska. Dobrá, může být, protože jantar, pocházející z močálovitých oblastí, prý může být skoro černý, ale dříve se mylně říkalo "černý jantar" také odrůdě černého uhlí, tzv. antracitu, která se jmenuje gagát [jet (angl., čti džet), jai, jyet, jaiet, jayet, či gayet (fr.), gagates (lat.), akštýn, gakštýn nebo snad i kanell]... Uff, to je ale nápor na "bednu"...
Výraz gagát je odvozen, podle starověkých přírodopisců, snad dle města Gages v Lykii na jz. Malé Asie, odkud ho Římané získávali, nebo možná podle řeky Gagátés... Také snadno hoří (jako jantar), je mu podobný i svojí lehkostí (nízkou měrnou hmotností), takže je potřeba to rozlišovat. Gagát vidíte zde dole na obrázku.
Gagát je amorfní (beztvarý), má lasturnatý lom. Vytváří hlízy různé velikosti, nikdy ale ne vrstvy. Dá se říci, že se jedná o zuhelnatělé zbytky větví a stromů, rozložených ne rašelinotvorným procesem, nýbrž hnitím.
Hlavním evropským naleziště je v Anglii hrabství Yorkshire, okolí Hawsker a zátoka Robin Hood u Whitby. Doluje se štolami, raženými přímo z pobřeží, do pobřežních útesů jurského stáří, ale nalézá se také přímo na pobřeží. Tradice dolování zde je velmi stará, doložitelná je již cca 1 500 let př. n. l., vrcholem těžby byla 2. pol. 19. století.
Gagátové šperky byly v Anglii oblíbené zejména ve Viktoriánské době, v podobě křížků a náboženských, nebo smutečních šperků, pak jeho obliba dosti kolísá, jinak se z něho vyrábějí i drobné upomínkové předměty, cigaretové špičky, kameje, sošky...
Jako levnější náhražka gagátu se používal tzv. kenel, jinak zvaný také svíčkové uhlí, protože po zapálení hoří čadivě, jako nekvalitní svíčka (angl. "candle" = svíčka). Jde o celistvé, jemnozrnné uhlí např. ze Skotska, z Pennsylvánie v USA či Vietnamu, které ohsahuje hodně spor (např. plísní), případně i pylových zrn.
Zejména pro ženy ještě malý dodatek: ambra se také říká přírodní vonné látce, jejíž původ je v trávicím ústrojí vorvaňů, které bylo nějak mechanicky poškozeno - např. některou pevnou částí spolknuté potravy, typu kus ostnu mořského ježka apod. Jde tedy o obranný produkt organismu, následně vyvrhnutý (zadem ☺) a na hladině oceánu dopravený na břeh.
V přírodním stavu, tak jak se najde, prý nijak moc nevoní (bodejť by jo ☺), ale po náležitém "zpracování" získá svoji charakteristickou jemnou smyslnou vůni, která své uplatnění nachází zejména v parfémech pro náročné zákaznice.
Pro ty méně movité, nebo pro ty, které snad mají "nesprávné" milence a manžely, nebo na sebe prostě jen nechtějí mazat kdejaké ho... éé... hodně drahé parfémy ☺, se vyrábí také synteticky.
No co ty ženský všechno udělají pro to, aby se nám chlapům líbily ☺...
Zdroje: CoJeCo + www.litva.svetadily.cz + info navíc časopis Vesmír
Časopis NM; 1983; Karel Tuček; O kamenech prvního českého Lapidáře; str. 48; 56
Mineralogie Československa; 1981; J. H. Bernard a kolektiv; str. 466, 471, 475
Horniny a minerály; Naklad. dům OP; Edice Příroda; 1994; Len Cacutt; str. 88 - 89
Klenoty přírody, V. Sobolevskij, V. Bouška, Lidové nakladatelství, ed. Planeta, str. 194-200
Stránka G 014 .......... Na začátek této stránky .......... Stránka G 016